středa 13. září 2017

SUMASUMÁRUMgallery... 08/2017

... aneb můj pracovní srpen v kostce...



... když polemizuji zpětně nad tím, "kolik jsem toho zase nestihla", tak zapomínám na to, co jsem ve finále vlastně stihla. A tak tady je srpen můj malovaný. Pro mě, pro pocit, že se mezi tím vším mazlením, krmením, uklízením, praním, nakupováním, bydlením, zlobením, zoufáním, milováním, radováním... "přeci jen něco stihlo" ;)

úterý 12. září 2017

Vykročili jsme...

A tak jsme minulé pondělí s Křemílkem vykročili. 
Pravou... jak jinak ;)


On směr školka a já zase do pravidelného režimu.

Řeknu vám, první dva dny stály za to... tedy spíš rána. Vše bylo v pohodě až do chvíle, kdy jsme dorazili k brance školky, kdy se začal vzpouzet a bránit a plakat. Ze šatny mě nechtěl pustit, pani učitelka ho konejšila a konejšila, slibovala a lákala na všechny možné i nemožné aktivity... nic nezabíralo a já opouštěla školku s hrozným pocitem v srdci a stále viděla to vzpouzející se tělíčko v náruči pani učitelky. Ale naštěstí šlo jen o chvilkovou záležitost, po pěti minutách se utišil a pustil do víru zábavy... 
Další dva dny už předvedl slzy jenom v šatně a v pátek mi sám od sebe zamával. Po víkendu jsem měla strach, ale pondělí jsme zvládli k mému překvapení na jedničku. Zatímco dnešním ránem jsme si asi zbortili zase všechno zpátky na začátek. Šel totiž s námi tatínek... a Křemílek ho zatáhl do třídy, aby mu všechno ukázal, ale ven už ho nechtěl pustit. Skoro hodinu se můj milí snažil uniknout, ale marně a ve finále došlo opět na hurónský pláč a slzy... Tak jsem zvědavá jak to zítra zvládneme a tatínka od příštích společných doprovodů na čas odradím (ač vím, že to myslel dobře :)) 

Je pravda, že mi doma stále chybí a kolikrát se přistihnu, že na něj chci promluvit a pak si uvědomím, že tam není. Ale na druhou stranu musím přiznat, že ten minulý týden, jsem dokázala oběhat a zařídit věci, které by mi normálně trvaly skoro půl měsíce. Ať je to jak chce, s jedním dítkem je člověk mobilnější. A taky jsou hooodně znát, ty dvě hodiny, které mi dává Terezka svým spánkem, které plně využívám v ateliéru.

Po strááášně dlouhé době, kdy jsme jeli bez režimu, se přiznám, že mi náš nový rytmus dnů vyhovuje. Je fajn být chvíli "časový bohém"... ale vzhledem k tomu, že já svým způsobem bohémská duše jsem, tak ten řád paradoxně i pro sebe potřebuji :D

... a tak jsme vykročili a zajíždíme se a myslím, že to půjde ;)...
... a třeba budu mít i víc času na dokončení všech rozdělaných článků a častější návštěvy tu ;)...

... jinak mě stále můžete sledovat na Instagramu, který se pro mě stal takovým rychlejším sdílením ;)

Podzimní pozdrav všem...
Vaše Šárka ♥








sobota 2. září 2017

Nastal čas...

Září.
Je tu.
I když jsem se podvědomě tomu strašně bránila a snažila se léto a poslední srpnové dny co nejvíce natáhnout a čas co nejvíce zabrzdit, tak možná právě paradoxně tomu, mi přijde, že to září přišlo tak hrozně rychle. Venku prší, já sedím v podkroví a po tvářích se mi koulejí slzy jako hrachy. Pláču tajně. Pláču dojetím. I když mám paty od toho brzdění celé ošoupané, čas jsem nezastavila a už pozítří budeme vstávat a já poprvé povedu Křemílka do školky. Musím se vyplakat teď, abych pak byla statečná, aspoň po dobu nezbytně nutnou, než za Křemuldou zaklapnou dveře od třídy a já už teď vím, že domů se budu vracet opět v slzách. Přiznám se, že nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak těžké.
Tři a půl roku uteklo jako voda... 
On se těší a já jsem ráda. Vím, že se tam bude mít fajn, že kolektiv dětí potřebuje a taky, že i mě těch pár hodin času navrch jenom s jedním dítkem se bude hodit. 
Pořád mám ale pocit, že ho tam odkládám, nedovedu si představ, že už nebudeme celé dny trávit společně ... je to normální?... jsem přecitlivělá?


...